PRAVDY STARCŮ

K chaloupkám, které se po svahu hrbolatém

s kopce drobounkým svážely chvatem,

bědné tiskly se zahrádky.

Všedních dnů zedraná zrála tu bída,

kterou jen přísné boží oko hlídá,

v zahrádkách blumy též zrály přesladky.

V chaloupkách mezi zdánlivými lháři,

mezi ševci a dřevěnkáři

největší pravdy se rodily.

Rád jsem tam pobýval, holčička malá

moudrou babkou mi připadala,

prstíčky její když kozu dojily.

Při dveřích na petlici, přivřené okenici,

pravdy ty věčné pobuřující

v život můj po prvé vnesly svůj hlas.

Se mnou šly krajem, se mnou šly městy,

po celém světě mi klestily cesty,

života byly var a kvas.

Podzim je, vysoké, modré nebe,

vidím zas chaloupky, městečko, tebe,

v zahrádkách drobných blumy zrát.

Proti křivdám, jež do dnes panují světem

výmluvné kletby dosud odplivují dětem

stařecké rty, jež se nenaučily lhát.