PRAVNUCI

Praotec se vlekl do ciziny,

když mu doma přesvědčení brali;

statek jeho ovládl zde jiný,

on živořil bídně v cizí dáli,

tam i kosti složil v cizí hrob,

zmizel v cizím moři beze stop –

ale utrpením svým a nouzí

jména českého čest šířil světem

že jsme pravdy hledatelé pouzí,

bychom odkázat ji mohli dětem.

Pravnuk cítí velikost svých dědů,

jména jejich prsa jeho šíří –

nemá síly však jít v jejich sledu,

boje se, krok pevný prach že zvíří;

přesvědčení skrývá pod maskou,

aby nesetkal se s neláskou,

a když někdo na dveře mu buší,

aby uvědomil si svou bídu –

volá úzkostlivě: Přej mé duši

požehnání míru, přej jí klidu!

A tak, svého klidu nad vše dbalý,

v usmívání s těmi za stůl sedá,

od krbu kdož do ciziny štvali

nezlomného praotce a děda –

s nimi pro klid svůj a pohodlí

na pouti se zbožně pomodlí,

před nimi i hlavu v úctě shýbá,

že smí s nimi smáčet v jedné míse,

snad i poníženě ruku zlíbá –

a ni v tváři při tom nezardí se.

Tajně usměje se tomu v duši,

čemu před chvílí se klaněl zchytra –

ale nad sebou se nezasmuší;

co lhal včera, bude lhát i zítra,

vážnou zachovávat při tom tvář –

aby byl jak jiný vedle lhář –

aby klid měl, půjde dále s těmi,

jeho pradědy kdož trním zbodli,

a když klanět se jim bude k zemi,

ani nepocítí, že jest podlý!