Právo matky.

Hle prapory vlají nad hrdinami,

a zbraně, ty hrozí jak blesky samy;

do války! do války krvavé

provází vojvoda reky své.

Do války! kdo mužem, ať mužně povstává,

ve smrti i vítězství čeká ho sláva.

Nuž vyjeďte v pole u vítězné boje

a smáčejte krví prapory svoje,

o nepřátel prsa rozbijte kov

a pláň nedohlednou změňte v rov;

pak vraťte se zpět – vaše sláva ať ztlumí

vdov nářek i sirotků nad dědin rumy!

Na komoni pyšném v čele svých pánů

projíždí Spytihněv města bránu;

v tom ubledlá žena se vrhá mu vstříc,

zachvátivši uzdu kryje svou líc

a plačíc na ňadrech děťátko skrývá

i pokleká v prach a vojvodu vzývá.

Dav udiven stojí, i vojvoda žasne,

kol tichnou zbraní třeskoty hlasné,

kdy kníže se ptá: „Jaká prosba tvá?“

a žena dí: „Žádám práva svá!

mě křivda stíhá a v nevoli víže,

posvátná jest pře má – ó rozsuď ji, kníže!“

Odhání ji rytíř s pochmurnou lící:

„Nesešli se k soudu bojovníci!

nepřítele soudit jde Spytihněv.“

– „Ó kníže!“ lká žena, „než polije krev

tvůj meč trestající bojem divým,

znič bezpráví slovem jen spravedlivým.“

„Již ustup,“ dí kníže, „válečné době!

až vrátím se z boje, staň právo se tobě!“

– „Než vrátíš se,“ – žena zaúpí,

„boj drahých mrtvol pak nakupí,

vdov, sirotků sta vynesou lkání ti k slechu;

kdy zkojíš ty tisíce slzí a vzdechů?“

„Svým slovem se váži, že první máš býti,

jíž má po mém návratu právo se díti!“

Tu žena v nebesa upírá hled:

„Však bůh-li usoudil – nevrátíš se zpět,

a srdce ti klesne, těžší o vinu

a chudší o klenot krásného činu.“

„Jest hořká to pravda, a slova to smělá,

leč mluv, jaká křivda tobě se děla?“

i kyne jí kníže, již stojí mu vstříc,

a rytíři bledne pochmurná líc,

kdy násilné křivdy mučenice

povznáší svůj hlas co žalobnice:

„Kdys byla jsem šťastna po manžela boku,

uplýval mi život v radosti toku.

My svorně jsme statky sdíleli,

jak dobra, tak strasti úděly;

v nás vůle i srdce jedno jen žilo,

mým právem i jeho právo bylo.

„A děťátko útlé, ten poklad malý,

my stejnou jsme láskou objímali,

kdy sladké nás péče poutaly,

i myšlénky naše splývaly;

zdar děcka byl vrcholem blaženosti

a nadějí, zástavou budoucnosti.

Však běda! mně smrť již odňala chotě,

a na světě stojím o samotě;

kde sirotka svého mám uchránit,

jak zlovoli lidské jej ubránit?

bez podpory vdova jest opuštěná,

a zbavena práva samotná žena.

Muž urputný týrá bezbranné ženství

a drze mi vtírá poručenství;

chce zástupcem slout mému synáčku,

a vyhání matku co žebračku!

mé dítě mi násilně z objetí trhá

a v bídu mne vrhá a statky mu zmrhá.

Že dědický statek, ten posvěcený,

prý nehodno svěřit rukoum ženy,

že odkazy, práva otcova

jen muž zas potomstvu zachová;

máť nesmí v té péči podílu bráti,

a dítěte blahem jest poroba máti!

Ha, zlosyn v domě mém zmocnil se panství,

jal dítě mé, vyštval mne u vyhnanství!

však mysl má pevná neklesla,

své vlastní dítě jsem unesla

co drahý lup, jejž ti k nohoum pokládám –

ó suď mne! ne milosť – jen právo si žádám!

Ó nedopusť, kníže! by nepravosti

po ženské šlapaly důstojnosti,

jíž nehájí síla surová;

meč ducha jen čistou ji zachová!

Ó vyřkni to slovo spravedlnosti,

ať vrátím se v domov u volnosti!

Ať splním, co započal choť můj drahý,

vždyť jeho jsem zdědila cíl i snahy;

o děcko chci věrně pečovat

a v potu své tváře pracovat,

zachráním mu věno, rozmnožím statky,

i požehná nebe rukoum matky!

A budu též učit pachole krásné

zřít v božského práva světlo jasné,

by povstal z mé náruči, tobě v dík,

ujařmené pravdy bojovník,

až vzroste mi v muže, silna a zdráva, –

jen uděl mi svobodu, uděl mi práva!“

A s dojmutím kníže jí odpovídá:

„Ó nechci, by nevinných stížila bída,

by libovůle a násilí

práv nejsvětějších tě zbavily!

Trest lupiče stihne vzdor zloby mocem,

a sirotku tvému sám budu otcem!

Nad ním bude bdíti má ochrana mužná,

však činnou též lásku i tys mu dlužná,

neb tobě je svěřila příroda;

buď plná ti k činu svoboda!

Duch tvůj budiž silným; ať srdce ti věstí,

že pracuješ o děcka – člověka štěstí!“

A pochmurný rytíř se zsinalou tváří

jest provázen zbrojenci ku žaláři,

kdy vdova svou vítá svobodu;

v tom vojvoda kyne k pochodu,

a žena mu volá v nadšenosti:

„Buď vítězství při tvé spravedlnosti!“