PRAVOSLAVNĚ VELIKONOCE

Zlato slunce na kopulích zlatých

jako by roztálo a kropilo jiskrami

zpochmurnělé tváře svatých

a ikon klenotnice.

Divné vůně pronikaly nozdrami,

kouzlem spjata, jako nevolnice

byla vůle. V nás i nad námi

mluvily hlasy o hříchu a o pokání,

v sloup ustrnul živý člověk v tobě.

Kolem, po zemi, plazily se lidské stíny

a v prsa se bily.

A srdce bylo sevřeno v sobě

jak bezkrůpějná věc.

Steré trýznivé pocity v tobě se slily,

jak zhypnotisován zlatými skvrnami,

jež v oči bily –

stál jsi tam neživý. Jen oči žily.

A vnímaly všecko:

I hru herců – kněží

i zlata uhrančivou moc

na bezmocné davy,

výrazné hlavy,

věnčené tiarami,

v nichž mezi drahokamy

svítily krvavé rubíny

a černých očí noc

rozdávala bázeň.

Viděl jsi krutou kázeň,

jež vládla tu,

beznaděj rozžatu

v pokorném zraku

a v posunech těl,

k zemi přišlápnutých,

jak se chvěje

všecka hrůza beznaděje.

A pak zněly hlasy...

Mocné rozhlaholené basy

vousatých kněží

v tiárách zlatých.

A chvěly se pod klenbou věží

zvonům podobny,

zvoucím na boží soud.

A tváře svatých

a každý kout

i postavy, přibité k zemi,

vnímaly zvuky ty pádné,

jak Bůh by jimi děl,

že viny není žádné

a všechno odpuštěno.

A nad koberci těl

jak díkuvzdání

zaznělo úlevné a tiché štkání.