Pravost.

Jak Bůh ve slunečné záři

Dyamantů hrdec sedě,

Plnou živobytí tváři

Odkrývaje, na svět hledě

S povržením, k nohoum svého

Božství klade muže ctného,

Na květ vzácné nevinnosti

Šlehá s oka divokého

Plamen mrzké hanebnosti.

Jak kůň plachý zlostí skáče,

Že se krása neponíží,

Ctnost že nevšímajíc dráče

Sobě pod chudoby tíží

S oblíbením kráčí světem

Ozdobená planým květem

Větší blaženosti cýtí,

Než co Bohu mžiku letem

Z vypínavé slávy svítí.

Již mu chlouby jímajícý,

Zlata lahodivé lesky,

Vlády světy spínajícý,

Vojny lidohubné třesky

V lůně slávy nelahodí,

Závist štěstí milka vodí

Tepoucými pustinami,

A mu ouzkost v srdcy plodí

S všemi hrůzy rodinami.

Nač se světem jak drak honě

Mořem vybouřeným ploval,

Zlatem vykládaje koně

K vozu panovníky koval?

Snadby v poctě neslýchané

Spatřiv duše milované

Poznal v páře ničemnosti,

Že se štěstí svrchované

Nepodrobí nádhernosti?

Vztek mu jiskří z bůjných očí,

Srdce živí mstivé hady,

Že jen z rozkoší jed točí,

Že mu žalář klenou hrady,

Darmo ve snách ráje tvoří;

Pravda pěny svodné boří;

Darmo hledá utišení,

Ach! y v plesu peklo hoří,

V květu vadne potěšení.

Kdo ho s vrchu slávy házý

V propast bídy neprohlednou?

Vítězy kdo v cestu sázý

Hrůzy, až mu tváři blednou?

Srdce nezmožené trne,

Jako když se mstitel hrne?

Ha! mře sláva světa všeho,

Jestli, nepravosti trne!

Bodáš muže zplašeného.

Pravost štěstí vzniku nedá

V srdcy sýdlu šerednosti.

Tať jen svého bytu hledá

V nezrušené šlechetnosti.

Osudu byť třícý hromy

Roztřepily muži domy,

Zakalily život jedem,

Pevný ctností bez pohromy

Kráčí vlnami y ledem.

Pravost miláčkovi sladí

Jedy mstivých příkořenství,

Cestu drsnou v skalách hladí

Láskou kráse člověčenství;

Trestli shromí slavnou dravost,

Božstvím stkví se duše zdravost,

A se zrádným světem míří,

Žebráku y králi pravost

Srdce potěšením šíří.