Právoty.

Měli po taťkovi rodní brati

vinohrad a dobře spolu žili,

a když čas byl hrozno pobírati,

na zrnko se rozdělili.

Lepší snad se nerodilo v ráji,

lahodnější ani u Tokaje,

žhavší ani v tom Kerešském kraji

nezrálo a neuzraje.

V bečce jako junák z horské chasy

silou zaplýtvalo na vše strany,

ze železa muselo mít pasy

jako zbojník okovaný. –

Přišel čas a v čase vinobračka,

skorem k zemi shýbaly se lozy,

v dvorci rodných bratů ani skračka,

všecko na lis hrozno vozí.

Zatepeřil v struny cymbalista,

slačík cigáněte řezal skřípky,

mladí vědra odklízeli z místa,

staří zapekli si pipky.

Naposledy zavzdýchaly lisy,

chlapci juchli, v raz se hajdučilo,

svižné nožky radosť dupkaly si,

pěkně pělo se a pilo.

Bratr k bratru s pohárem se kloní:

„Dej nám pán bůh takového toku,

jako ten byl, vyprázdněný loni,

z šestatřicátého roku.“

„„Ne! ať jako z toho jednáctého,

rudé jak krev Kristova až milo,

jako by veň prazdroj ohně svého

oko boží potopilo.“„

A své chválil každý, pili oba,

pohaříky vzrostly na čerpáky,

rostly nepohodky, hněv i zloba,

a s půl noci vášně taky.

„Přisám bůh, já na tvé nepřistanu!“

„„A já na tvé ne!“„ A zase pili,

buchem na stůl stíhá rána ránu –

na krev bratrové se rozhorlili.

Hned vinici v hněvu rozdělili,

však se nepohodli o hranice,

onen tu, ten tam chtěl, aby byly,

a každý chtěl o kus více.

Nesli k fiškusovi svoji věcku,

aby řekl, kdo má více práva:

Kdož měl víc? kdo víc měl v plném vrecku –

figlarská je Maďar hlava.

Maďar figlarská a Slovák tvrdá,

třeba zatvorený, nepovolí,

rada jiných kusá, on jí zhrdá,

ať to farář neb kdokoli...

Soudil fiškus, dlouho nešlo k cíli,

a že platiť nemohli mu brati,

zjednal, že směl hrozno v pravou chvíli

každoročně pobírati.

A tak třicet roků tučněl z vína,

starci byli s bratů, ty zval oba

k poslednímu stání do Budína.

„Přece jednou,“ děli, “však to doba!“

„V právu jsem!“ dí jeden: Chyba lávky!

„„ Tedy já snad?“„ Žádný z obou, páni,

tohoť vinice, kdo bez přestání

třicet let byl v užívání.

„I to aby do vás...!“ – oba řekli,

vzhledli na se – a zas brati byli,

k židovi své hněvy vlekli, –

až se v sladké utopili.