Pravý klid.

Jak teskny lesy, když v nich ptáků není,

ty na podzim, kdy sněť jen šumí v chvění,

a v mlhách listí nemocné má skvrny,

kdy pažit, květ je slamou udeptanou,

a bystřeň není vláhou vyssávanou,

leč trouchní, z které stébla ční a trny.

Jsou teskny, ovšem, ale krásny vždycky,

a jaký v nich je poklid heroický,

když podstupují smrt a tlumí hlasy!

Ba se závistí kdož by nezřel na tě,

ty klide v trní, v pokoření, v blátě,

kdo v mukách tebe takto zachová si!