Praxiteles a Phryna.

Jižní večer s celou svojí vnadou

zastavil se tichou nad arkadou.

Sloup korintský, oliv zakryt listem,

mramorové drží zábradlí,

v stropu skleném, v jezeru jak čistém,

z křišťálu se lampa zrcadlí.

Čalouny tu rozstavené sochy

vroubí nachem, zlatým tkanivem,

zrcadel a stolů velké plochy

v ebenu se chvějí blýštivém.

Ambra z květin opojná a vonná

proudem táhne zahradou a síní, –

na výstupku mlhovitá clona

děvu krásnou na pohovce stíní,

obestřenou vlasem po kolena;

podřimuje; hlava nachýlena.

O sloup opřen zaníceným zrakem

Praxiteles hledí za oblakem.

„Drahý můj, což nemáš v přísném líci,

v oku temném, zlobně blýskavém

úsměvu již pro svou krasavici,

aniž slůvka s lásky pozdravem?

Pojď v mou náruč, zaplaším tvé stíny,

pouto nudy písní roztavím,

dosud nikdy lahodou své Phryny,

polibkem jsi nezhrd’ řeřavým.“

Zamáv’ rukou, jak by kouzla léči

zažehnával svatým výrokem:

„Nerozpřádej lichotnou se řečí,

nepoddám se lestným úskokem.

Želím chvíle, klnu okamžiku,

kdy jsem dobyl lásky pokladu,

kdy jsem nejprv s vínem kyprých rtíků

žluče líbal ostrou přísadu.

Neždám tebe, objetí tvých sledy

zapomnění prstem rozetru,

polibkův a vnad opojné medy

rozhodím jak plevy do větru.

Kalich žádám zázračného léku

bez horečných vášní přízraků,

s děvou krásnou nezkalených vděků

láskou vzletět k hvězdám oblaku.“

Vzkřikla děva, uštknuta jak zmijí,

křečovitě její ret se svíjí:

„Pravdu vím, však duši nad noc černou

nezastírej řečí licoměrnou,

rozkoše a polibků mých sytý

zapudiž mne hrubým příkazem,

než dřív pověz, tvůrče Aphrodity,

kdo tě nadchnul krásy obrazem?

Čí že půvab, krása neskonalá

v kladivu se mihnouc na dlátu,

jiskrou ducha na mramoru vzplála

v nadšení a lásky záchvatu?

Vnada Phryny v bohyni té sídlí,

tváře moje plna svěžesti,

mnou jsi mohl nadšenými křídly

ruku svou až v Olymp povznésti.

Tělo své, jak na kup do tržiště,

oděla jsem v čistou nahotu,

jméno tvé by pokolením příště

meteorem vzplálo v blyskotu.

Tělo moje stupeň bylo k tronu,

k slávě zemské základ, podpona;

s láskou naší stejně po zákonu

Aphrodity socha dokoná.“

Zrak se koulí, v hrozném rozzuření

pláč se žalný v divý chechtot mění;

síň obíhá, ven úprkem letí,

rozpřáhá se meče rukovětí.

V dílnu vešla: v seřaděném voji

sochy mistra podél stěn tu stojí.

Nad sníh čistší, pentelickou křídu,

koruna všech děl a výtvorů,

v popředí tu Aphrodita z Knidu

krásou plane božskou v mramoru.

Něhy zor se v každém údu sbíhá,

životem chce z mdloby problesknout,

v souměru se každá vlní rýha,

oblouk šíje, úst podélný kout.

Bok levice otevřenou dlaní

v zamyšlení nyvě zakrývá,

kolem spánků v lehkém rozestlání

stáčejí se hustá přediva.

Stojíc chvíli před bohyní krásnou

ruku sklání v bázni, postrachu,

líbá sochu, slzou kropí jasnou,

v pokoře se kloní do prachu.

Blýskl meč a půda zaduněla –

tělo mrtvé u sochy se bělá.