Pražanův ples dne 27. února 1856.

Rci mi, Praho, Zlatá naše Praho!

Proč tak svátečně se odíváš?

Jaké vzešlo v tento den ti blaho,

Že tak radostně se ozýváš?

Proč tak hrdě vznášíš týmě svoje,

Proč i k plesu pudíš srdce moje?

Jak se nemám rouchem odívati

Svatebním, an kyne taký ples?

Jak se nemám blaze ozývati,

Když mi sláva taká vzešla dnes?

Nad mé blaho blaha v světě není:

Ferdinand Své slaví zasnoubení!

Pětmecítma rokův odkvapilo,

Co již s Chotí drahou spojený;

Nejedno se v světě obrátilo,

An s ní žive život blažený:

A dnes slaví – ó jak nám je blaze!

Stříbrnou Svou svatbu v Zlaté Praze.

Díky Tobě, Pane ušlechtilý!

Díky vznešené i Choti Tvé,

K nám že přízní jste se naklonili,

Nám přejíce přítomnosti Své.

Trojíť Pražany k Vám víže páska,

Páska mocná: vážnost, vděk a láska.

Zvolili jste sobě stálým sídlem

Zlatou Prahu, Čechův pramáti:

Kéž Vám Praha jest i blaha zřídlem!

Láska Pražanův se nezvrátí.

Zajdou věky a století minou –

Jména Vaše z srdcí nevyhynou.

Blaze ží, ó Dobrotivý Pane!

Život Tvůj ať chrání Pán Bůh sám,

I Tvé Choti zbožné, milované;

Drazí jste a milí povždy nám:

Kéž slavíte někdy zase blaze

Svatbu zlatou v naší Zlaté Praze!