PRÁZDNÉ KŘESLO.

U stolu jedno z křesel prázdné zbývá,

z nás nikdo neždá si tam usednout,

kdy večer z lesů černých v jizbu splývá,

a hudba upomínek zadumčivá

do duše rozlévá svých tónů proud.

V tom křesle dobrá matka sedávala,

jíž srdce jemné v hlíně vlhké tlí...

Ó družné večery! – Nás radosť zvala

k svým hodům bujarým, krev v líci hrála,

plál v srdci humor růžně rozkvetlý...

Můj Bože! cos jak stín v to křeslo splývá,

– z nás každý v duši hloub se pohříží, –

neb z křesla lysou hlavou na nás kývá

Smrť velká, bledá, tichá, zádumčivá,

jež kruh náš prořidlý si prohlíží.