PRÁZDNÉ SRDCE.

V čas večerní, kdy šero na vše padá

a šedé mraky táhnou k západu,

já oknem hledím na zamžená lada

a v mrtvou, zadumčivou zahradu,

kde stromy lkají, pozbaveny květů,

a do nich vane větrů chladný svist...

je slyšet nářek z útajených retů,

jak s větví za lístečkem padá list.

Tak smutně doléhá mi v duši snivou

ten podzimního větru táhlý hvizd!

Zřím v duchu jaro táhnout’ zmladlou nivou,

je plna kvítí, stromy plny hnízd,

pták letí za ptákem a ve koruně

si hledá hnízdo, kam mu prší květ –

a všude píseň, úsměv, světlo, vůně,

kam obrátí se potěšený hled – –

A teď! Hle, darmo sýkorka si hledá

zde před podzimním chladem útulek

na jabloni, jež smutně větve zvédá,

kde vichru vane ston a pláč a skřek!...

Tu připadá mi, že i duše moje

jest jak ty stromy, květů zbavené,

s nichž padají vždy zvadlých listů roje,

když vichr zahradou se přežene.

V mém srdci také hnízda měli ptáci,

a hruď má byla kdysi samý květ,

a nyní pták i květ se zvolna ztrácí,

a v srdci chladno je a mrazný led...

Co ptáků – snů jsem hostil v srdci vřelém,

jak kvetly tužeb mladé haluze!

Teď nemůže se v nitru rozechvělém

mi zachytit ni jedna illuse!