PRÁZDNINY

Prázdniny jsou tu, prázdniny,

jak se to krásně dnes spalo,

cosi jak letní pohádka

studentům všechněm se zdálo!

Celičká jizba studenta

v slunečních paprscích plála,

ba i ta stará mluvnice

nějak se na stole smála.

V kožené vazbě smála se,

jak ji ten paprsek lechtal,

kdejaký těžký konjunktiv

v staré se mluvnici chechtal.

Ale ten mladý studentík

vyskočil probuzen s lože –

starost je ještě poslední,

veliká starost, ó Bože!

Ono se řekne, prázdniny,

sladšího slova snad není,

ale než budou prázdniny,

dojít má na vysvědčení.

Konjunktiv v staré mluvnici

utichl v chechtotu rázem,

paprsek přestal dovádět,

svezl se nesměle na zem.

Ale hned v příští vteřině

studentu v tváři plál rudé –

nějak to šlo vždy dosavad,

nějak to nadále bude!

A než dnes bude poledne

– latino, sama dál trap se! –

ponese student eminenc

vesele domů si v kapse.

Užijte prázdnin, studenti,

jak to jen nejlépe dá se,

ať je přec trochu veselo

přes léto po Čechách zase!

Bylo nám také kdysi tak,

pomalu dávno je tomu,

když jsme tak jaře letěli

ze školy na léto domů.

Matička stála na prahu,

otec se tvářil tak mile –

kam se ty chvíle poděly,

radostné mladosti chvíle!

V sadě už zrálo ovoce,

do tmavá rděly se třešně,

a nám ty líce hořely,

srdce nám bilo tak spěšně!

Za sadem domek sousedův

ukryt byl zeleně v taji –

zda nám ty třešně nejsladší

stále tam ohnivě zrají?

Soused měl dcerku mladičkou,

a ta vám krásný zrak měla,

jako ty třešně na sadě

všechna se toužebně rděla.

Konjunktiv spal už v mluvnici,

ba i ta mluvnice spala,

a jen ta dcerka sousedů

smála se, smála a smála.

Cosi jak letní pohádka

všechněm nám přitom se zdálo,

celičké žití našich snů

v slunečních paprscích plálo.

A vy jste přišli po nás teď

v žití to mladičké, zlaté –

užijte prázdnin, studenti,

dokud ty prázdniny máte!