PRÁZDNINY 1897.

Mé oko často vidívá tě

co dítě zraků veselých

v tom filigránsky dětském šatě,

děvčátko naivní, samý smích.

I sebe vždycky vidím zase:

studentík malý, bojácný,

jenž hloupým touhám oddává se

a blouznivé si spřádá sny,

jenž na rytíře tvého hrával

vždy sobě tenkrát – a tak dál,

a o tvých očích básně psával

a (dnes to povím) miloval.

Ó loučenské ty staré lesy,

zelené tiché aleje!

Když srdce nyní vzpomene si,

co vše jím zase zachvěje!

Tam často za hubičku v doubí

já tobě hřibky sbíral jsem.

To nejkrásnější byly houby,

jež jsem kdy našel v žití svém.