PRÁZDNÝ DŮM

Dům prázdný je a kolem zahrada

zarůstá v divočinách ptactvem zpleněných,

rezivých lístků pozdní nálada

šelestem zvučí tónů ztlumených.

Tu do včíra kdos pro někoho žil.

A dnes je prázdno, jak by minul věk.

Chlad cizoty se na vše položil.

Je krásná smrt, vran kolébá tě vzkřek.

Vše vymřelo, jen vůně zbyla tu,

jak rakev naposled když vynesou,

posledních smíchů echo, po zlatu

snů posledních tu lehké stopy jsou,

posledních kroků zvuk, ruk bílých bílý stín,

zmučené duše v denním shonu znavenost,

bohactví netušených nerozdaný klín.

A náhlý konec... do věčna jenž vrost.

Vše mlčí víc, jdou mlhy podzimní,

vtíravé deště, vzduch je mráz a sníh,

krok v cestách boří se, hlas intimní

zaniká přátel, sám jdeš po polích...

Nuž... brzy napíše čas na zvětralou mříž:

Zde tvůj též hrob, kde bezpečně se spí.

Kdo za živými volal, nevzpomene již.

Kdo pro mrtvé se trápil, již se netrápí.