PRAZE ku dni 18. listopadu 1883.

Božská Poesie, zoře tmavé země,

svitni – já tě vzývám – paprskem svým ke mně;

na Moravu chudou rozpomeň se taky,

zapal moji mysl, rozjasni mé zraky:

dnes mi třeba křídel, dnes mi třeba vzletu,

Praha svátek slaví, potřeba mi květu,

líbezného květu na kytičku pro ni,

který jako v sadech Hesperidek voní.

Zasvitlo mi v hlavě.

Zdá se mi, že stojím v Praze na Vltavě,

tonu v davech lidstva, ve světelné záři –

vidím samou radosť na každinké tváři,

vidím, kterak blaho zrcadlí se v oku –

Ejhle! i ta řeka stavila se v toku! –

Oj, jak nemá řeka v toku svém se staviť,

Slovanstvo když vidí českou práci slaviť?

Vidí zlatou Prahu plnou proudných jasův,

mohutnou a mocnou do budoucích časův.

Zrovna tam, kde zuřil zhoubný, děsný plamen,

tryskl nové víry, nové lásky pramen,

vrátilo se štěstí ku českému slovu,

vstal chrám uměn krásný z kamene a z kovu,

z kovu české síly, z ohně nadšenosti

zablesklo se zlaté týmě do výsosti;

povstal zlatý palác jako z dětské báje,

přenešený na břeh ze samého ráje; –

vidím jej, jak věštce při Vltavě státi:

že se dávná sláva do Čechie vrátí!