PRAZE.

Ty živý skvoste matky přespanilé,

ó, Praho krásná, dcero země naší,

své matce podobná, jen ještě krasší, –

neb nejdražší své skvosty ušlechtilé

v šperk dává tobě máť svou štědrou láskou!

Když spatřím tvoji líc, tvé lepé čelo,

jež hodno jest, by korunou se skvělo,

a cítím slastně, jakou ty jsi kráskou;

když na tvůj půvab zahledím se drahý,

tak bohatýrský a tak vážně tklivý,

tak výmluvný, že mlčky hlásá divy

a slávu bývalé i příští Prahy;

ó, kterak toužím: kéž i srdce v hloubi

máš krásné tak, jak na povrchu líci!

Kéž chováš v něm týž oheň sálající,

jak na skráni, když červánky ji vroubí!

Kéž duše tvá jest jak tvůj obraz zlatá,

tak světlá, jará v záři, za úsměvu, –

tak hrdinná i rovna tvému zjevu,

tak plná památek i přebohatá!

Tak věrna tomu, čím kdy slavná byla,

jak pomníků tvých výsosť ponebeská;

tak vědomá své pýchy a tak česká –

a žádným dechem nikdy odrodilá!

Kéž roste duše tvá i mocně sílí,

jak náruč tvá i hruď se šíří statně!

Co mluví tvářnosť tvá, kéž mluví platně,

a běda, jestli vznešenosť tvá mýlí!

Kéž srdce tvé i srdce ona sterá,

jež v tobě bijí, nejsou méně cenna,

než mnohý kámen, mnohá černá stěna,

v níž trvá česká paměť, česť i věra!