Praze.

V par chumle zahalena měkce spala

v prostoru sněhu zachmuřená Praha,

vlak hvízdnul ostře, z mlh se rýsovala

nádražní světla vstříc...

Zas doma, doma!... Mne to náhle chytí,

má prsa svírá, na mé srdce sáhá,

hlav lidských rozvířené vlnobití

mi opět šlehá v líc.

Ten perron, smutné, posněžené domy,

hřmot povozů a lidí přiliv náhlý

a ve světlech lamp chvějící se stromy,

mne vždycky pozdraví.

Hned venkov jako stín mi bledne v duši,

pruh plání sněžných nedozírný, táhlý,

údolí pustá, lesy, kam vír buší

a vítr hvízdavý.

V dřímotě celé Čechy v samém sněhu,

jež sladce viděl jsem, tak tvrdě spáti,

vsi, potoky a černé stíny břehů,

kde bouřil vlaku třesk,

z mé duše mizí náhle v městském vření,

řad mostů světlý kývá, ve tmě tratí

se věží fantomy jak v zamyšlení

pod tíží starých fresk.

A zapomínám všecka místa známá

z let děckých, kolébku, svůj domov prvý,

kde mnohý děcký žert i mužné drama,

kde skončil mnohý klam.

V mé duše hloubi ozývá se Praha,

mne k sobě láká, buší mojí krví,

mne k sobě volá nad vše jiné drahá,

ji pouze ještě mám.

Jak rozvášněn bych tiskl ucho k hrudi

bytosti věrné, s níž má duše cítí,

a poslech’ srdce bít, jež v tichu budí

v nás lásku šílenou,

tak, Praho stará, dějinami hřmící,

já pozoruji moderní tvé žití, –

jsi dosud věrné srdce, hovořící

v zem celou krví svou!

Ba zdá se mi, že srůstám s tebou stále,

jak z jara nepatrná, drobná tráva

ku obrovské a krví vlhké skále,

kam zvykly hromy bít!

A je mi, jak bych čekal v rozechvění,

až z tebe šlehne záře činů žhavá,

až země bude celé obrození

po dlouhé žízni pít!

Já musím v tobě zříti vážnou práci

a čin a skutek růsti s poctivostí,

já musím zřít, jak do bláta se kácí

lesk frasí neplodných!

Ba takto musí zhynout, musí mříti,

co hluché hnije v naší společnosti,

kde ještě tolik prázdných cetek svítí,

nás Čechů nehodných!

Po bouři prvých, mohutných svých vzruchů,

ty nezastav se Praho, na své dráze,

přemýšlej vážně, uvažuj, neb k sluchu

ti bije lidu hlas!

Myšlénka jedna burácí jím zdravá,

už zvážnět ve všem, v práci své a v snaze,

ne za bytí, leč za poctivá práva

bojovat nastal čas,

Přes valy své slyš, pouta lidu dosud,

ty staré jeho tísně hlučet zase,

a trpný, slovanský a němý osud,

jenž na tě doráží!

Přemýšlej více, – rozuměj svým lidem,

ne zženštilá, ne panská, v trudném čase

buď příklad práce, s reků svatým klidem

stůj stále na stráži.

Ať hlubších, mohutnějších povah rysy

to české žití rostoucí v ty chvíle

ve příštích dětech, jež se zrodí, vzkřísí,

ty musíš bdít a dbát!

Ne zženštilé, ne prodajné a chabé,

cukrové panstvo bez idejí, shnilé,

a bez síly a k dalším bojům slabé,

nám nesmíš vychovat!

A já ti, stará Praho, důvěřuji

jak uchycený stvol na mocné skále,

ať hromy řvou, ať vichry záště dují,

ty budeš stále růst!

Snad uzřím, jednou o tvé černé valy

se rozbiti ty lebky nenadále,

jež plivaly nám v tvář, nás k hrobu štvaly,

nám jazyk rvaly z úst!