PRAZE.

Matičko Praho! Nad Tebou se vznáší měsíc rudý...

Jak vdova v černém šatu ležíš zahalena v tmách.

Daleko za sebou jsem nechal svoje sny a bludy

a klobouk nízko na čelo jsem před zvědavci stáh’.

Matičko Praho! Těžko hovořit... Mně srdce bije

a celou směstnávám Tě v zamlžených očích svých...

Nade mnou žalujících větrů teskná melodie –

pode mnou šumí Vltava, a chlad z ní v duši dých’.

Matičko Praho! Nikdy nebyla’s tak tuze tmavá,

tisíce světel měla jsi a démantový pás –

do výše zvedala se dómem královská Tvá hlava,

a slavně hlaholil Tvých zvonů jasný hlas...

Je podzim... Pravda... Postýsknutí odpusť venkovanu,

i pocit promiň, jakého jsem neměl nikdy dřív...

V tvář tváří Tobě, zdá se mi, že hledím na severní stranu

v studené pláně močálů a nehostinných niv.

Matičko Praho! Nevíš, jak Tě máme vroucně rádi,

my vzdálení, jimž zůstala jsi nedostupným snem,

my horáci, my lidé z kraje, kteří v jitru mládí

jsme kvetli přísliby a byli oloupeni dnem.

A když tak časem odtrhnem’ se od svých hor a polí

a s dětskou radostí si vyskočíme na Tvůj klín –

tu nediv se, že dvakrát, třikrát ostřeji nás bolí

každičká vráska v tváři Tvé, na čele každý stín.

My bychom chtěli, abys byla ještě mnohem vyšší,

bys byla ze zlata a jako sídlo pro bohy,

abychom mohli řadou dnů ve svojí lesní skrýši

Tvůj fantóm královský rýt v modro horské oblohy...

Nuž, půjdu zase... Pozdravy mám vyříditi chudé

od rychtáře i kantora, od našich sousedů...

Je nám tam třeba víry, síly – ale smutno bude,

až o mém návratu se sejdou v besedu...

Na jaře přijdu zase, budu hladovější...

Matičko Praho! Budeš radostnější?