Pražské věže.

Mha šerá, podzimní nad městem leží,

jak závoj vine se kol četných věží,

jež, němé výkřiky, se k nebi pnou; –

a já dob vzpomínám, jež přešly dávno,

kdy jméno Čechů bylo všude slavno,

kdy pyšnili se svojí korunou.

A ptám se vlastní duše, zda jsme my to,

jichž jméno čestně v desku dějin vryto,

zda jest to lůno chrabrých někdy sil,

zda ještě Čechy jsme, smeť trpasličí?

Leč nezřít věží, jež se k nebi týčí,

že stará Praha to, bych nevěřil!