PRAŽSKÉ ZVONY.

Již ty věže a ty báně

soumrak nachem růží polil;

jak ty břehy a ty stráně

tepot zvonů rozhlaholil!

První zvonky svatvečera

probudily zvuky ony;

ó, jak vlní hnutí sterá

srdcem vaším, pražské zvony!

Od skřivánčích loretánských

souzvuk váš se rozepíná

do těch slavných velikánských,

ježto buší z hrotů Týna;

i ty v dómu nebetyčném

bouří v chór váš neúnavný;

hučí v sněm vám stojazyčný

i ten temný pravoslavný.

Co tu hlasů s výše chrámů,

co tu zvěstů, co tu divů!

Jeden houká s vetchých trámů

jako sůva v černém zdivu;

onen jako vlaštovice

v podkroví se skromném tulí,

ten jak řvoucí medvědice

s mláďaty tam pod kopulí.

Ten jak mnich tam nízko v stínu,

ten co král tu v nebes nachu;

ten jak harfa cherubínů,

ten jak hříšník volá v strachu.

jeden, ztracen v dáli, táhle

jako vzdechem lásky zmírá;

s břehu na břeh jiný náhle

břinkne skokem Horymíra.

Ten jak vřídla výzev horký

z kypícího země lůna, –

Onen jako z Daliborky

čarozvuká vězně struna.

Zvou jak v turnaj polnic vřesky,

jako k hodům v jasné síně;

teď v nich vlaje chorál český,

modlitba to na Hostýně.

Jako betlémského mistra

zvonů teď je slouchat řečem;

v jednom třeskla rána bystrá

jako na pavézu mečem;

ten jak na husitském voze

kazatele hlasem hřímá,

onen jak kdy městu hroze

hlásá legát klatbu Říma.

Ale jásá mocná vřava

bez oddechu, bez poklidu,

jak když Jiříkova hlava

pomazána z vůle lidu!

Hlasem lidu – božím hlasem

bijí srdce v obrech zvonů,

bouří jedním slavojasem,

dují hymnou milionů! –

– Slyš! tu němí, truchlí spáči

kovoví se probouzejí,

a jejich výkřik jako v pláči

hněvnou chví se beznadějí!

Každým rázem, každou ranou

jako když v nich srdce puká!

Steny v hlouby duní hranou

vlasti pád a lidu muka...

Jak kdy soudce na smrt soudí,

zvuk se valí tíhou skály...

Teď to tichne, různo bloudí

exulanti zvuků v dáli –

K nebi vzlétá toužné pění

něhou slavičího tluku,

linouc naděj, usmíření,

k nebi letí duha zvuků...

zvon i zvonek v usínání

ze souzvuku oprchává,

až pak jemné kolébání

sotva již jen pozahrává.

Dozvuk jasný, slavně vážný

jako úsměv hasne v skonu.

Dřímej, Praho! Duch tvůj strážný

nad tebou bdí v srdci zvonů.