PRCHAJÍCÍ KATILINA.

Viz, kterak prchám, Říme!

Ty’s děl: „Jdi, poroučíme,

jsi vyhnancem.“

A nežli jitro zplane,

jak rozkázal jsi, pane,

již nikdo ze tvých lidí

mne neuvidí

na foru tvém.

Pot řine se mi s čela,

když zpomenu, jak hřměla

mi v zápětí

tvá kletba. Hynu strachem,

jak střela pádím prachem,

co zatím spánek tuhý

mé jímá druhy

v žen objetí.

Noc pustá, nedoměrná!...

Tu kalný proud se černá

až do dáli.

Já sotva již se brodím;

rád vrchní roucho shodím

a tam, kde dub se zvrátil,

jsem v bahnu ztratil

i sandály.

A vytí šelmy lačné

z tmy odráží se mračné

skal o čela.

Již uniknu jí stěží.

Vlas hrůzou se mi ježí,

ba cítím, kterak ztápí

své tupé drápy

mně do těla.

Bos letím přes úskalí.

Však v dálce již, jak malý

bod hořící

plá světla zář v tvém lůně.

Tu z hájů plných vůně

ční hlavy palem krásné;

tvé světlo – hasne

v jich směsici.

Jak milé stromů chlady!

Ty’s děl, že zhynu hlady

kdes na blízku!

Že vlk se vrhne na mě,

krev na žíznivé tlamě,

a lupič na rozcestí

že srazí pěstí

mne do písku...

Však já se směju, blázne,

až v hrdle dech mi vázne,

všem hrozbám tvým.

Teď uživí mne fíky,

a pak – mám ostří dýky,

a víš, – jen zpomeň bratra, –

že málo pátrá,

zda bodnout smím.

Mne hněv tvůj nepoleká!

Teď plesu vír mne čeká,

jsem jako pták.

Mých druhů velká řada

se plíží jako zrada,

že nevšímne si ani

jich lesklých zbraní

tvůj chtivý zrak.

Ač silná stráž tě hlídá,

jsi učiněná bída,

ba nejsi jist,

že za šerého jitra

tě obklopíme zchytra,

že padneš okamžikem

s žen, dětí křikem

nám za kořist.

Pak budu já tvým pánem!

Na purpur před mým stanem

ves poklad svůj

mi sneseš, sevřen pouty.

Lid proslídí tvé kouty.

Však já, na lůžku měkkém

až zsináš vztekem,

jen řeknu: „Stůj!“

A rázem hlavu sehneš,

pln bázně ve prach lehneš

a budeš zřít,

má družina jak plesá,

jak tvoje sláva klesá,

jak odnáší tvé ženy

lid rozkvašený,

jich vnadou zpit.

A s křikem do areny

tě vrhnou slabé ženy

lvům na pospas,

jež tlapami tě zdrtí.

A vytrhne-li smrti

tvé zmírající bratry

křik, potlesk chátry

a lidu hlas:

Pod otroků svých biči

snad zkrotneš, divý chtíči.

Krok za krokem

ti klesne hrdá hlava.

Pak teprv zplane vřava,

až s tebe togu svleknu

a klidně řeknu:

„Jsi otrokem!“