Prchající písně.

Ó písně, družky radosti i strasti,

proč jasný zdroj váš vedrem žití prahne,

proč prcháte, jak ptáků sbor když táhne

přes dálná moře do krásnější vlasti?

Jen některá, než zlatá vzejde zoře

a v nebi zachvěje se hvězda bledá,

na čelo mé, jak vlaštovice sedá

na skalný ostrov: sen bouřného moře. –

Leč bojí se; ji děsí mračné zvěsti,

let příboj vlnou divokou ji straší,

a z útulku ji nelítostně plaší,

vzdech zklamání a plachý výkřik štěstí!