Prchlas se zardělou lící

Prchlas se zardělou lící

od nízkého plotu u zahrádky;

tam jen se zamih obrys vábný s černou kšticí,

marně já tě volal zpátky,

a tolik, tolik měl jsem ti co říci.

Málo řek jsem ti, jen že tě mám rád,

hubinku dal, prchlas, bože! nevíš nic,

jak se táta rozkřik z plných plic,

a mamka hlesla: nesmíš si ji brát!

Mám prý bratrsky tě milovat,

a vyprávěli román kýsi svého mládí –

však bouří krev a tělo, to jinak zná „mám rád“.

Mám ti tolik co povědět.

však líp, když o sluch ti to nezavadí –

Řek a odcházel – za ním se zavřel svět.