Přec.

Noc otevřela rozjasněné oči,

já vzhlížím k ní a hlava se mi točí

a duše leká se a srdce třese,

kam všehomíra ruch nás asi nese.

Co tady jsme, nač člověk pouta vláčí,

nač vše to loučení, nač tonout v pláči,

když nikde přístav vědomí a míru?

kam poplujem as z žití divých vírů?

Zda vroucně obejmeme zas jak v mládí

ty milé kdy, jež mívali jsme rádi?

zda za vše světa trápení a klamy

nám radost rozzpívá se nad hvězdami?

Zda věčnost mohutnými perutěmi

tu v slzách tonoucí nám skryje zemi,

kde tolik doufali jsme, tolik snili

a při všem štěstí nešťastni jsme byli?

A přec až duch můj na věčnost snad vzletí,

tu rodnou zem bych nechtěl zapomněti,

jež, když ji jaro políbilo retem,

hrst květů dala do ruky mým dětem.