PŘEC NĚCO ZŮSTANE...

Přec něco zůstane... – Z těch horkých záchvatů

cos musí tady zbýt – ne truchlé vysílení:

akt ještě poslední našeho dramatu

hrán bude s pietou a v plném procítění.

Přec něco zůstane... a někdy za šera,

až sny své nadobro v hrob duší uložíme,

– to třeba u krbu v mdlém klidu večera –

se v tobě zbouří zas, co nedobito dříme...

A marný bude vzdor! Duch lásky zemřelé

Tvé smysle obemkne, a ve spasmickém pláči

se budou touhy chvět ze hlubin vyvřelé,

je náhle ucítíš, jak tiše kolem kráčí.

Dech zašlých polibků Tvé líce rozžhaví,

nezřené ruce se Ti ovinou kol těla,

a píseň zazní zas smutného pohlaví,

jak v naše objetí se kdysi horká chvěla.

A ten, jenž před světem tě bude svojí zvát,

ty ohně nezkojí svým smíchem chlácholivým,

z rozpjaté náruče vstříc povane ti chlad,

a trpce uhneš se těm retům žádostivým...