PŘEC PO TÉ ZASNĚNÉ...

A přece znovu zas to duší zatřese,

a přece zaplanou už dávno zhaslé žáry,

ač vše již dosněno a v stolku kryje se

jen bledý obrázek a zašlé memoiry.

A přece znovu zas těch chvílí vzpomínám

a tělo chvěje se jen tuchou vášně oné,

jež rázem hlas i dech stajila v hrdle nám

a v matných konturách kreslila lože vonné...

Co rtů pak líbal jsem a prožil horkých snů,

za prvních záchvěvů, kde rozkoš začíná:

přec po té zasněné dnes tesknou náruč pnu,

co jiná v objetí mém klidně usíná...