Přec trochu!

Starý strýc přišel k nám z venkova

o svatém Janě do staré Prahy;

vše báseň bylo mu hotova,

až zrak měl plný nebeské vlahy.

Tich kolem vesel se rozhlížel,

pak jako ze sna usmál se trochu,

jed' málo, ob čas jen šeptem děl:

„Věř, rostem ještě, rosteme, hochu!“

Já v nitru musil mu přisvědčit,

ač skepse slova v hloubi mi tkvěla,

já plně dovedl ocenit,

čím jeho duše chvěla se celá.

S mou skepsí divně tak důvěra

při políbení míchá se v sny mé,

ač zbude námitka leckterá,

jež v taji na dně hluboko dříme.

V sled sobě řeknu si jak ten strýc:

Jen těš se, miluj, líbej dál, hochu,

kdo v boje víru dlí, neví nic,

však rostem každým polibkem trochu!