PŘEC ZÁVISTIVÝ.

Hle, pěkně srovnán v poli stoh,

však divu není věru,

vždyť s švarnou dívkou švarný hoch

jej rovnal v ranním šeru.

Hoch za poledne na vrch klad’

snop poslední a zpíval.

Ej, moje zlatá, mám tě rád,

a v očí se jí díval.

A z večera vrat statku blíž

vzal okolo jí pasu,

a mluvil, šeptal: „Přijdu, víš?“

a zajíkal se v hlasu.

A ona zrudla jako mák,

když slunéčko naň svítí,

a divně se jí jiskřil zrak,

jak plamen, jenž se nítí. –

Šel mimo jsem a zřel je stát,

tak blízko vedle sebe,

dva ohně zřel jsem v jeden plát

a v srdcích dvoje nebe.

Jsem prorok, hochu, věštím. Věz,

noc probdíš tenkrát jistě;

co závist, nevím, ale dnes

chtěl bych být na tvém místě!