Přece jat!

Nuž s Bohem, musím jíti,

ač nevlídný je den,

jak rád bych zůstal déle,

však rozum volá: Ven!

„Čas zlý jest, odpočiňte,

nač podivný ten spěch?“

Ne, kouzel obávám se

ve horských krajích těch!

„Proč?“ Dychtiv odpočinku

jsem u Vás zaklepal,

tu horská jakás víla

v ráz pustila mne dál,

v síť zlatých paprsleků

mne zjev ten polapil,

já volným toužil býti

a zde jsem v poutech byl.

Pryč ze slunce těch očí!

mně nelze do nich zříť,

juž tajně srdce zžehly,

a chtí je umořiť;

já mdlobou nespal včera,

a dnes, to dobře vím,

pro čarovné ty oči

se znova nevyspím!

Had ztraceného ráje

zde v ňadru se mi zlíh’,

já bojím se těch očí

a líček spanilých,

a bojím se těch rtíků

a malých ruček těch –

jsouť posud ještě víly

v tom krásném ráji Čech! –