Přechod přes Alpy.

Za chladu jitřního jel na svém mezku,

jenž stoupal rozvážně na kluzkou stezku,

pod srázy ledovců, do strmin hor,

ten démon Francie, jenž v cárech vojíny

moh’ zavést kouzelně i v pekel hlubiny

a v pouště sálavé, kde zmírá tvor...

Nad stržemi si vleklo mužstvo děla,

nad propastmi se oři noha chvěla –

on zřel to vše bez hrůzy v pohledu,

bludička Slávy v oku jeho plála

a k dílu šílenému hudba hrála,

Alp echo houkalo: Jen ku předu!

Ve skalin tvrzi orel procit chvatně

a ze snů dumavých tak majestátně

své rozpjal perutě ve smělý let,

jak přízrak zašuměl kol hlavy konsula,

jež touhou tajemnou se prudce pohnula...

Kol lavin, výmolů, jen v před, jen v před!

Co na tom, roklina že jícen šklebí?

A byť i dopad s roztříštěnou lebí

do lůna skal a zmizel v dolině,

on půjde v před – vždyť před ním v dálku letí

ta Niké antická s vavřínu snětí,

Zevova družka, svůdná bohyně.

Tak stoupal v Alpy; měl svůj svrchník šedý –

jej historie zná – a horal snědý

ho vedl v divokou tu krajinu,

hoch sdílný, citlivý, jenž cestou prostince

pánovi líčil život v alpské dědince,

kde vyvolil si švarnou dívčinu.

Ten horal nevěděl, ach, koho vede!

Jej dojaly tak pána líce bledé,

v své mínil prostotě, jen lásky tíž

že pán má v srdci. Touha zrak mu nití

i povzdechne: Mně stačilo by v žití

mít žínku svou a pole píď a chýž!