PŘECHODNÍ GENERACE.

Na duších vrstva prachu leží

a výší se rok od roku.

Přemůžem v sobě jenom stěží

potomky starých otroků.

Prohnilé modly porážíme.

Jak roste světlo, touha dne!

A zatím na dně duše dříme

modla, jež všechno ovládne.

Jsme nějak v půli rozlomeni

a nic nás asi nezcelí.

Jdem smutni ve svém utrpení,

unaveni a nesmělí.

Mlhavý závoj na vše padá

a věci tratí barvu svou.

Vráskami zryta čela mladá

a chvíle příliš rychle jdou.

Jasně se dívat nedovedem,

hledíme jaksi zkřiveně.

Všechno se jeví v světle šedém

a život ztrácí na ceně.

Vím: Z noci temné bílým ránem

až celý kraj se rozjasní,

my nerozhodni v slunci stanem,

my, věčně v sobě nešťastní.