Před bitvou.

Utichly křiky, šumot po táboře,

tak jako před bouří když tichne bor.

Jak rudé hvězdy planou ohně spoře –

pohasly. – Stichl družný rozhovor.

Chod stavíc stráž o zbraň se opírá

a dumným okem v dáli pozírá.

Čas blíží se a váznou jeho kola –

zas jeho minul krok a stráže volá:

„Já bdím!“ Hlas nikne, zvučí poznova,

za sledním stanem noc ho pochová.

„Já bdím!“ Oj stráže napřáhněte kopí!

Však kloní je, jak lístek v zachvění.

Kdo ledem ovál čelo? Zrak svůj klopí,

a srdcem truchlivé jde tušení.

Zas kráčí stráž a pannu nezírá,

jež táborem jak stín se ubírá.

Šat bílý má, klid mrtvých v bledé líci

a líbá čela tichých mužů snící.

„Já bdím!“ Stráž po stráži tak poznova –

Kdo druhy před tou bledou zachová?

Ta tiskne chladné rty na pyšné čelo,

co o vavřínu bujném, lásce sní;

i na to, z něhož dávno uletělo

na dívku milou vroucí vzpomnění.

Jde bledá dál a líbá do kola,

ve větru chladném černý vlas jí vlá –

zemdlený vojín ve snu těchu hledá –

Den zítřejší! Hle nad tebou smrť bledá!

„Já bdím!“ Hlas nikne, zvučí poznova,

krvavé růže jitro dochová.

U pěvce – vojína teď stojí hlavy,

jenž sní o krásné báji hrdinské.

Duch jeho letí k sluncím otců slávy,

na rumech plesá vlády cizinské.

Nezlíbá bledá hlavu svěcenou?

Zachází – dál – již hvězdou vzdálenou. –

A pěvec sní o vlasti slávověnci,

kol ve snu tichém druzi odsouzenci.

Noc tmavá – zítra tmavší nastane –

Však nad ní sluncem píseň zaplane!