Před bojem

Smrt za domov! – Jak zní to přepěkně!

Však junák mladý se jí nelekne,

požehná křížem čelo rozpálené

a nepomní, že kdy se zase vrátí;

jen zpomene, že dívka čeká doma

a modlí zaň se ubledlýma rtoma.

Aj, mladý hoch, ten do boje se žene,

jak žízní zedraný plá po vodě,

a jak kůň stepí spěje v Ukrajinu,

tak spěchá rek, by umřel za otčinu,

a do náruči spěchá svobodě!

Jen dál, jen dál, vy bělohřívé koně,

vy mladí hoši, dál jen do kraje;

tam doma prapor s věže zavlaje

a dívka zpláče něhou na balkóně!

Vy dívky doma! – Ňadra dmou se výše

a hlavou lítá obraz vytoužený,

krásnější než jich doma po síni,

v níž řada předků odpočívá tiše.

Aj, obraz tento všecky zastíní,

i vaši zář, vy milující ženy.

A ret si jmeno vyvolence šeptá,

by nevyšlo mu z drahé páměti;

po chvíli jazyku se srdce zeptá

a staré jmeno na rty zaletí,

aniž je slyšet uchu člověka.

Zdaž smuteční šlář, ženy, nečeká

na oběti své v nedalekém čase?

Snad teď váš milý klesá zemdlen k zemi,

neb stižen vrahem oplakává němý

svou svobodu a v duchu po vás ptá se?...

A teď snad už – ó slovo neblahé –

snad mrtev padá v krvi vlastní

s rozbitým štítem, pokalenou tváří –

snad posledně mu světlo světa září

a duši anděl smrti odnáší

i rozpomínky z mládí předrahé!

Ten smrti anděl všecko rozplaší –

a vy ste, děti, chtěli býti šťastni?

Trpký to pocit, nedbejte víc toho –

snad teď váš rytíř prapor zdvihá palmy

a „vítězství“ mu tlupa provolává –

v té chvíli snad ho volná krášlí sláva

a kněži pějí ku poctě mu žalmy –

ne žalmy smutku, ale chóry veselí

jak velkonoční boží neděli!

Ba je to pro vás všecko tuze mnoho,

jen když se zdráv vám, věren navrátí

a smutek políbením zaplatí –

jen když se vrátí – – k čemu pláčete,

kdy zvučí krajem píseň ptáčete

a vůkol prchá všecko žalování

a na ples tichý mění každé lkání? –

Jen když se vrátí – – on se jistě vrátí

a lásku vaši v krvi nepotratí...