PŘED BOUŘÍ MOŘSKOU.

Stichnul vánek, vůkol vládne klid,

moře ticho, všecko jak když trne,

na nebi však divný vstává vid:

z jedné strany temný mrak se hrne,

z druhé strany jasno od blýskání,

a jen z dálky – Bůh ví, kde se honí –

slyšeti lze Perunových koní

přidušené víření a ržání.

Bude bouře!

Utiší! To věstí nový ruch,

lítá bouře z daleka se sbírá,

černý onen mrak to zlý je duch,

jeho nitro vztek a vášeň svírá.

Roste, černá, kraje zvolna rudnou;

ó, kéž hrůzou lodi nepostele!

Na sta turů skrývá ve svém čele,

jeho oči záhuby jsou studnou.

Bude bouře!

Dolů plachty, vše, co na ráhnech!

Vichřice juž z kolébky se zvedá,

kolem dusno, horký její dech

ve krůpějích do všech tváří sedá.

Hle, vždy víc se blíží každé chvíle!

Bouřlivákův úpěnlivé lkání

zvěstuje, že po lupu se shání

pro sebe a moře potměšilé.

Bude bouře!

Juž se mořské nitro mocně zdouvá,

v před se koráb kloní, na zad couvá,

u stožáru rackové se chvějí,

ale křídly ani nezavějí;

vesmír připraven je k živlů vzpouře –

teskno, strašno zlekanému ptáku!

Tuče vyrůstají z mlžných mraků,

černá mračna ze strojného kouře...

Bude bouře!