PŘED BOUŘÍ

Jde tiše, neodvratně, vím, že přijít musí,

vše zdeptá snad a vše jí padne v plen,

co mohlo žít a kvést, vše sežehne a zdusí,

vše zničí: myšlenku i cit i sen.

Vím, musí přijít tam, kde před tím slunce plálo,

tím víc, čím silnější byl jeho žár,

a v srdce, které doufat chtělo a se smálo,

svůj na konec vždy vetkne zlobný spár.

Já mužně dívám se v tvář její těžkou, tmavou,

a neždám soucitu ni milostí

a cítím již ji blízko kroužit nad svou hlavou –

můj Bože, nedej chvět se úzkostí!

Sjeď, blesku – nitro moje bude klidné, jisté,

tvou dýku čekám s úsměvem a rád,

neb vím, že spálíš srdce spravedlivé, čisté

a s čelem vzpřímeným chci tedy stát.