PŘED BRANAMI!

Slyším již hřmíti u svých bran

věčnosti velebný ocean...

A o hradby, na nichž jsem zkrvácen kles,

si hlavu svou rozbíjí vichrů děs.

Křik vyrážejíce nesmělý

nad oceanem vzletěly

máváním dlouhých křídel svých

strachy mé duše v úzkostech zlých.

Jasný můj hrad, mé město, stan

zaplaví řvoucí ocean!

Těla, jež v náruč svoji stáh’,

ponese kamsi na vodách.

Hlavy, jež hrdě hloubaly,

roztříští svoje o skály!

Z chvících se zdí prchá zbaběle

hýřivý lid, děs na čele.

Z domů, z nichž zpěv zněl v jasný den,

stoupá teď pláč a nářek jen.

Zástup útěkem prořidlý

sílí se prosbou a kadidly,

bohy, jež dříve neznali,

zbaběle teď si pozvali,

zvony, jichž provazem trhá strach,

nezvykle bijí na poplach.