Před branami ráje.

Podmaniv si širé světa říše,

v nezřízené chtivosti a pýše

Alexandr král – jak praví báje –

vniknouti chtěl do samého ráje.

Na výzkumy loď se nesla řekou –

zahradu tam rajskou, nedalekou

spatřil posel – uzamčenou pevně;

bělovousý kmet jí střehl zjevně

a ten pravil: „Nemůže sem dále

ani noha největšího krále,

jestli pírka toho bělounkého,

daru mého,

nepřeváží něčím z toho všeho,

co jest jeho!“ –

Posel, navrátiv se, pírko podal

a vzkaz králi věrně k tomu dodal.

Pírko váženo a dolů skleslo,

na vedlejší mísce vše se vzneslo,

ať již bylo na převahu vzato

dřevo, kamení neb stříbro, zlato.

Král se podivil a všeho nechal.

Posel znovu k rajské bráně spěchal

a ptal se tam, co to asi značí?

„Trochu hlíny převážiť je stačí!“ –

pravil kmet. – Již Alexandr chápal:

Aby jeho světoborný zápal

zmizel, jako po západu stíny,

stačí trocha hlíny.