Před branou dvacátého věku.

Já zřel ji také. Schvácený těžkým snem,

jak Dante onu vedoucí v pekel týn,

však tato byla uzavřena

železnou závorou příštích časů.

I nápis zřel jsem, nemožno čísti jej,

byl dýmem halen, slzami smazán byl,

však stejně u ní jak u sestry

v tísni se zástupy tiskly kolem.

Křik, vřava divá, rouhání, lání, pláč,

tlesk dlaní, pěstí zaťatých burný vztek,

kvil tichý bídných, zavržených,

v zoufalý paian se nesly k hvězdám.

Však veřej stála bez hnutí v svorech svých,

ať pěstí v krvi proletář do ní tlouk’,

ať hasnul u ní žen vzdech, jehlou

které si ruce své rozpíchaly.

Ať hloubkou dum svých myslitel sfingy spár

chtěl pohnout – blázen! – k soucitu, – marný sen!

Spár nepohnul se, dále třímal

Oidipa hádanku, jež taj všeho.

A davy rostly peřejí času dál,

jak písek mořský na břehu kupí se,

jak špačků mračna v hustých davech

v sítí když zapadnou podvečerem.

A byly smutné, znavené poutí zlou

ty davy lidské, mrtvoly byly spíš,

i kletbám došla síla, vzdoru

rouhavý k odboji selhal jazyk.

Já ptal se v smutku: Jak to jen možná jest,

to že jsou vnuci století, které kdys

před všemi neslo velké světlo

urvané s pochodně revoluce?

Tak sešlí, bídní, malátní, bez všech sil,

tak zdráni žalem, schváceni v bídě zlé,

tak unavení všemi hesly

papoušků nestoudných, sov a mloků?

Tak papírových raket jim oheň zhas’,

o doutnák pumy zavadiv plaše jen,

a z všeho zbyly fráse, fráse,

falešné pozlátko harlekýnů.

Však síly umřít, padnouti, není jim,

vpřed síla dědů neznámá žena je,

spád kladiv kyklopických z hlubin

k osudí láká je budoucnosti.

V nich stará choutka Adama stále plá,

ráj urvat ztracený dávno již,

být aspoň lidmi, když ne bohy,

v příšerném zápasu tmy a světla.

Ó bědné děti budoucna! Kam jen, kam

se takto slepí řítíte v marný boj,

své skládajíce kletby, slzy,

u brány železné, neúprosné?

Co zříte za ní? Vyčkáte, v pláči až

se tajuplná otevře, bude stát

v ní anděl míru s palmou těchy,

anebo zářící zjev snad Kristův?

Zda ruce svoje zbodané hřeby On

nad vámi vztáhne šeptaje: Mír, jen mír!

Sem pojďte, všichni unavení,

sirotci, nešťastní, zoufající!?

Či nová hydra, šílenstvím zpuchlý zrak,

v ní šklebná stane, hlásajíc nový boj

a nový zápas, ozbrojená

pancířem výzkumů bratrovraždy?

Vy lkáte v tísni, nehne se brána však,

až rafij těžká orloje schýlí se.

Ó Naděj aspoň budiž s vámi,

poslední z Pandory skříně odkaz!

Té věřme aspoň tonoucí! Její lem

si chytněm všickni! Nemožno, věku svár

a duchů boje, hodny laurů,

vyznět by mohly snad prázdným echem.

Tu Naděj aspoň, opustil Dante ji,

u brány zástavou vztyčme my,

jí silní projděm mhou a stíny

alespoň o tuto buďme větší!