Před branou ráje.

S bran třeskotem se zavřel Eden jasný,

vstup chmurný anděl bránil země synu,

zemdlena Eva sklesla v palmy stínu

a slzy draly se jí ve zrak řasný.

„Jak hrozný je ten anděl!“ – výkřik hlasný

se vydral z jejích úst. – „Ó chraň mne, zhynu!“

a muž, skráň opíraje v jejím klínu,

„Je hrozný,“ děl jak v snu, – „a přec je krásný!“

Jak chvějící se bílá holubice

upřela k muži zrak svůj zarosený

a šli. – Pak práce pot jim skropil líce.

A večer v kraj kdy zřel v červánků jasu

a v roli svou a v smavý zrak své ženy,

děl: „Nejsme bídní, Bůh nám nechal krásu.“