Před branou zavřenou.

Před branou chrámovou – jsou sloupy ze zlata,

podlaha z mramoru a klenba hvězdnatá –

pokorně stojím,

přesladké zášeří jen duše zachytí

a vůni závratnou, však dovnitř vejíti

se bídný bojím.

Jaké to božstvo tam má skvělé oltáře,

kadidlem ováté a skryté do záře,

čisté a bílé,

jakými symboly se duše naplní

a jaké modlitby tam nitro rozvlní

za tiché chvíle?

A chrám mi roste výš – sloup každý stromem jest,

už jeho koruny se dotknou bílých hvězd

v houslovém chvění,

tam ptáků duhových se peruť rozpíná

a v jeho haluzích jak hebká vidina

se záře pění...

Já dole hluboko, tak děsně v temnotách,

do země přitlačen jak roztříštěný prach

k hlíně se skláním,

na hlavu zmatenou mi záře nepadá

a tiché tajemství se v srdce neskládá

mi s požehnáním...

A přece utkávám i já svůj bílý sen...

že omilostněn též a sladce očištěn

smím dovnitř vkročit,

na mramor pokleknout a čelem o zem bít,

vlnění zázračné svým smyslem zachytit,

zář rajskou zočit.

Až z mého srdce vlna žhavá vyšlehne,

až jasným plamenem si k báni zalehne,

tu zaklínaná

mou touhou nejhlubší a vroucí obětí

se sama od sebe dokořán rozletí

zavřená brána...