PŘED DOMEM CHARLOTTY VON STEIN.

Pad’ letní večer v rosných krůpějích,

a nad Ilmou se stmělo v alejích,

kdes od města sem lehký vánek sved’

v tlumených tónech starý menuet.

Myšlení vše se do snů ztratilo.

Sto let se z mrtvých dálek vrátilo,

věk neklidný a vášní ztrávený;

pak dlouhé lásky tiché plameny.

A jakby do tmy akát vůní dých’,

se rozjasnilo kolem snění mých,

a kouzlo hřálo zapomněných let.

V korunky laurů z okna padl svit,

stín dvojí hlavy jakoby se kmit.

O krásné lásce zpíval menuet.