PŘED DŮM RODNÝ...

Před dům rodný na kopeček

vyšli, aby v širý svět

dceruška i mládeneček

mohli na mžik pohledět –

oba mi hned jako z klece

ptáčata se rozlétli,

jak když urvou víry v řece

s břehu proutek rozkvetlý.

Nad knihou teď o samotě

dumá hlava šedivá,

jenom tik tak v duté notě

provází snů přediva.

Klášterní kol ticho věru

jako v přísné řeholi,

kde se srdce v ambit šeru

marnou touhou rozbolí.

Ó, že nelze orloj času

posunouti nazpátek!

Proměnil bych mladou chasu

ve dvojici holátek,

broučky s růžovými tílky,

v očkách radost andílků,

ukládal bych do postýlky

jako nebes nadílku!

Ó vy skřítci mého štěstí,

už vás objal sladký sen –

a já klekám u pelesti

na práh ráje unesen

prosbou, byste nezbloudili,

kde čpí bahna morová,

a než noc se nad krov schýlí,

zaslechli zvon domova...