PŘED DVĚMA ROKY.

Tak jako dneska před dvěma roky

v noci jsem vstala, vyšla ven,

vidím svůj stín a slyším své kroky,

měsícem dům byl zaplaven.

Chvělo se totéž zářící světlo

jak bílé květy od nebes,

a totéž tenkrát do domu vlétlo

hluboké ticho jako dnes.

Jsou stejné dlouhé pavlače němé,

jak tenkrát někdy na podzim –

proč přicházíme, proč odejdeme? –

Žal chodí s námi a my – s ním.

A tentýž jezu zní hukot lkavý,

mha bledá vstává nad Petřín,

jen domů nových vyvstal pás tmavý,

pad’ na nás o kus větší stín.

Všecko tak stejně na mne se dívá,

však jiný ke mně osud se snes’,

já stojím, cítím – mezera zívá

mezi mnou tenkrát a mnou dnes.

V pohledu dnešní měsíční noci

čtu, jak ten život umí rvát

za květem květ a zase má v moci

tisíce nových darovat.

Rány, jež padly, květy, jež vstaly

tak nesmrtelné, zářící – –

svítí mi, pálí z blízka i z dáli

v tom bílém dnešním měsíci.