Před gorillou Frémietovou.

Jak hnusný op chyt’ v náruč svou, jak svírá

tu mladou nahou dívku, jež se třese,

a darmo brání se, div neumírá,

ví, co ji čeká v sluji, v temném lese.

Však triumfu řev vyzněl v pokřik divý;

vjelť šelmě oštěp pod rameno pravé,

chtíč hnal ji v před, leč bolesti hlod živý

ji k skále vbod’ poledním sluncem žhavé.

A klesla ruka balvan třímající,

jen levá divěj’ lup svůj k sobě tiskla,

v srsť huňatou skryl oval svěžích lící

i plný prs, jímž nářku vlna tryskla.

Tak umělec je zachyt’ pevným dlátem

co děsný symbol odvěkého boje,

jenž v nitru všech hřmí se zimničným chvatem,

jímž v úděl, kráso, padlo věno tvoje!

Ta gorilla, toť všednosti rmut, špína,

pud zvířecí, jenž myšlénku v kal vrhá,

to banálnost, jež brutalně vždy spíná

vzmach křídel, z nichž láj hvězdné peří trhá.

To bída, péro jež vyráží z ruky,

zhasíná lampu, mistru štětec drtí,

to bojů s předsudky jsou těžké muky,

vše, vhodnou škraboškou co bývá smrti.

Však vítězství! Juž letí oštěp spasný,

jenž schromí potvoru, když nejvíc řádí,

jen vytrvej, tvůj sen se vtělí jasný:

Jsouť nesmrtelné ideal a mládí!

A šelma s tíží dál se vlekouc v houšti

jen slintá v posledním sil překypění

a bez výsledku zmítajíc se pouští

svůj lup a v dál jen řve a zuby cení.