Před hajnicí.

Měl hajnici svou na samotě,

žil v důlu, dál byl vrchů týn,

kmen pohmoždil ho v bouřné zlotě,

teď kmetovi byl otcem syn;

však teskno bylo hlavě staré,

vždy o něco se bál – až leh’,

a svět když kráčel v stopy jaré,

tu nejvíc tajil se mu dech. –

Z niv jaro dýše-li a lad,

svět celý mládne zas,

a tomu, jejž má Pánbůh rád,

vždy pošle něco v čas! –

Vždy radost zjevila se v líci,

svit jara síň kdy pokropil,

i dal se nésti před hajnici,

sám k chůzi neměl tolik sil:

„Ven, ven, chci zase k svému buku,

juž dávno po něm touží hled!“ –

a syn a snacha tuží ruku;

děd s vnoučkem na lávku si seď.

Z niv jaro dýše-li a lad,

svět celý mládne zas,

a tomu, jejž má Pánbůh rád,

vždy posle něco v čas! –

„Zde posedíme sobě trošku,“

tak dědoušek, „vzduch vlah a čist,

leč slab můj zrak, nuž pověz, hošku,

juž na buku-li pučí list?“

„Buk vyhání!“ – „A což pak jíva?“

„Je plna rozkypělých šťáv!“ –

„Však osyka?“ – „Ta stále zpívá,

že kočiček má velký dav!“

Z niv jaro dýše-li a lad,

svět celý mládne zas,

a tomu, jejž má Pánbůh rád,

vždy pošle něco v čas! –

„To slyším rád, můj zlatovlasý;

však jakpak dub?“ – „Ten ještě hol!“

„No, takové-li budou časy,

hned zpupenatí každý stvol.

A jak pak na Boubínu skráni,

mluv, roztaven-li drahý kov,

a.zpět-li přišly za svítání

zas vlašťovičky pod náš krov?“

Z niv jaro dýše-li a lad,

svět celý mládne zas,

a tomu, jejž má Pánbůh rád,

vždy pošle něco v čas! –

„No, dědoušku, hor skráň se nítí –

však prostonal jste roku půl –

kam dohlídnu, je všude kvítí,

vrch vřesem bují, travou důl,

sbor pěnkav s buku na buk letí,

je smavý, modrooký den,

včel plno bzučí v kyprém snětí

a klen je pyšně rozložen.“

Z niv jaro dýše-li a lad,

svět celý mládne zas,

a tomu, jejž má Pánbůh rád,

vždy pošle něco v čas! –

„Však vlašťovičky, divno věru,

ty nejsou tady doposud,

snad přilétnou až v ranním šeru!“ –

„Snad, hochu, snad! Mne jímá trud!

Víš, loni nepřišly nám taky

v to prázdné hnízdo, tam v ten kout,

Bůh babičce tvé zavřel zraky

a mně rozkázal ulehnout!“

Z niv jaro dýše-li a lad,

svět celý mládne zas,

a tomu, jejž má Pánbůh rád,

vždy pošle něco v čas! –

„To vždycky znamením mi platí,

jsem zkušen toho drahně let,

že vlaštovky, když v dům se vrátí,

i štěstí přivádějí zpět;

tak zase ne!“ – Děd hlavu kloní

a vzpírá třesoucí se páž,

slz příval z očí se mu roní,

ret šepce: „Bože, otče náš!“

Z niv jaro dýše-li a lad,

svět celý mládne zas,

a tomu, jejž má Pánbůh rád,

vždy pošle něco v čas! –

V tom slyš! cos šumně vzduchem pílí, –

a přímo, hajnice kde lem,

dvé vlaštoviček touže chvílí

níž s jemným klesá štěhotem;

aj hle, teď kolem domku krouží,

a dovnitř, záprsně kde roh;

tu jako zděšen – hruď se ouží –

„Jsou zde! jsou zde!“ si výská hoch.

Z niv jaro dýše-li a lad,

svět celý mládne zas,

a tomu, jejž má Pánbůh rád,

vždy pošle něco v čas! –

„Kdo, co je zde?“ děd chvatem ptá se,

a stará pozvedá se hruď...

Aj, naše vlašťovičky zase!“ –

„Že jsou? Bůh velebeným buď!

Vždyť štěstí přišlo zpět mým dětem,

Pán slyšel mne, jsem žalu prost,

tak milo s tím se loučit světem– –“

a vzdech’ a usnul na věčnosť.

Z niv jaro dýše-li a lad,

svět celý mládne zas,

a tomu, jejž má Pánbůh rád,

vždy pošle něco v čas! –