Před jarem.

Tak slunný vzduch, tak plný úsměvů,

dech vesny v něm již dýše;

již hrá v něm tucha příštích nápěvů –

ó kdy se ozvou s výše?

A ve stromech – ó co tam za šelesť

vlá s holých korun hůry!

Již o květech sní každá ratolesť –

ó kdy to pukne z kůry?

A živá hruď si blouzní nový máj;

co nadějí tu klíčí!

Kdy ruka však si upraví svůj ráj?

ó kdy již sáhne k rýči?

Vše volá v ruch: těch vonných vánků let

i teplé záře plání;

jen země kol je tvrdá, sníh a led!

Kdy uvolní ji tání?

Jak mnohý puk v ní dřímá nevzkřísen,

v té půdě nesvobodné!

Ó kdy se k pravdě vzbudí jarní sen

v mé drahé zemi rodné?

Kdy paprsky svůj čarodějný klíč

jí v mrtvé nitro vsunou?

Ó stůjme pohotově, v ruce rýč

a v srdci lásku slunnou!

Víc lásky, víc! Kdy mrazné zakletí

ten milý kraj nám hněte,

my v horoucím jej kryjme objetí,

i roztaje, i zkvete!