PŘED JAREM

Déšť kalný bije do oken,

se vzteklou vichřicí bije,

a dlouze zpívají, zlomené kývají

v něm suché rákosiny,

a šumí bolestně

tím neživým zvukem

ospalé, vyšeptalé

mrtvoly přešlé vegetace

nad prorvami jarních vod.

Už starý despota

se stěhuje z lesů a hor,

ten věznitel tajného žití...!

Už leze zavilý zbaběle

v tom hávu špinavém,

a zvětralými krami

tluče do jezův a bije do mostů

a vztekem rozlit

rve černou zem s ručejemi

a hází stříkavě

svou zpěněnou slinu!

Ty starý despoto,

měl’s čas, ano, měl’s čas!

A kliď se s hor!

A kliď se z lesů černých!

Na vchody chatrčí

když leh’ jsi tíhou příšernou,

kolik jsi duší uděšoval

svým rozleptaným bělem

tam na samotě,

kde skřípal smrk

nad cestou zavátou?

A ruce jsem zamnul

a vykřik’ do dálky

a smál jsem se radostí,

když zbaběle, měkce

žvatlaly pod okapem kapky

se střídající,

a dole hučelo to v údolích,

pod mlhami stěsnanými,

jak z umrlčích šatů by vstávala

po životě lačnící bytost, –

a k severu a k severu

to burácelo.

A hlava moje byla jasná

a srdce zvolněné,

jak o vzkříšení zvon

když slavnostně bije.