PŘED JESENÍ.

Já též měl svoji vesnu

a za tu vděčný jsem,

ta, kdykoli v sen klesnu,

mým táhne každým snem.

A budu jeseň míti

a zamyslím se tich,

co každý bude bíti

do větví prořidlých.

A uslyším smích zněti:

Je pravda, ten že květ?

Vždyť na uvadlé sněti

jen žlutých listů sled.

I zalkám v šeré nebe:

V své moci blesk mít jen

a zhroutit rázem sebe

od vrchu po kořen!