PŘED JÍDLEM:

Údolíčko Čeladenské

nade všechna údolí,

hojákání mužské, ženské

se všech strání hlaholí.

Nad údolím vážné hory

jako věštky chýlí skráň,

po pasekách, plaché zory,

bloudí jelen, srna, laň.

Chaloupka tu každá sama

jako lesní kukačka

hnízdí pěkně pod lipama,

dětí plná pavláčka.

Bujný pramen, potok, říčka

po skalách tu hopkuje,

vzduchem mihne vlaštovička

nebo křídlo krahuje.

Zevšad smrky, jedle, buky

k obloze pnou statný kmen:

jak bys viděl vojska pluky

připravené v boj a v plen.

V ráztokách se voda pění:

proudy bílé smetany,

zvuky píšťal, zvonků znění

rozléhá se v polany.

Po pěšinách dýchá kvítí,

jahod, malin plna seč,

z úst všech jako nápěv zníti

slyšíš divukrásnou řeč.

Libá vůně dveřmi, okny teče:

v kuchyni se vaří, smaží, peče –

pomalu už přicházejí hosté

přespolní i zdejší v zdobě prosté,

s „Pochválen buď Ježíš“ dovnitř vstoupí

vážně, jak by potloukly jim kroupy;

hovor na počátku trochu vázne,

hospodářovy však řeči rázné

zažehnávají všech hostů tíseň,

mysli ladí, kapelník jak píseň:

hnedle hovor směle jizbou hučí,

jak když varhany se rozezvučí,

zvoní smích a lítají už vtipy

jako včelky v máji kolem lípy.

Zatím hospodyně na stůl chystá,

milým hostům připravuje místa,

zve blíž k stolu, děti hladí, líbá,

mrštná jako v horské tůni ryba.

S pobízením hosté zasedají,

hovor tichne, vtipy umlkají,

a když hospodář pak vážně vstane,

jako z jara, deštíček-li kane

na role a pole, na pastvinu,

z úst všech modlitba zní k Hospodinu.

Bože, račiž požehnati

dnešní sousto, Tvůj to dar:

neustaň nám žehnávati

na dvoře i na souvrati.

Když se úrodou kraj zlatí,

učíme se poznávati

božské dobroty Tvé čar –

neustaň nám žehnávati,

stáda, jež nás živí, šatí,

každé sousto, každý dar

na tisíc let, zim a jar!