PŘED JITREM.

Krajiny, lesy mlžný tvar

zdvíhaly z modrobílých par,

háj zamlkle a žlutě vad...

Dny osaměle šumí...

Já chtěl bych s někým rozmlouvat,

jenž přec jen porozumí...

A básník velký ve mně mřel...

Mne úžas němý opíjel,

že mlčky šel jsem, sám a sám

takovou němou dálí...

Já chtěl jsem říc’, čím vru a plám,

však všichni tvrdě spali...

Před jitrem bylo... Noc a stín,

chlad, rosa, smutky z doubravin

vstávaly, oči zářící

vzbuzených měly laní...

Zvířata z trávy chladící

vstávala za svítání...

Však lidé spali. Šerý klid

ten musil chodce unavit,

básníka, který zacházel

za obzor lunou světlý...

Víc bylo cítit květů pel

a sny tak více květly...

Než úsvit vzplál, já zašel již,

já, poutník zašel v jinou říš,

strun prasklých za mnou zbyl jen zvuk,

jejž jitro vyčkávalo...

Proč radost sdělil jsem, sta muk,

před jitrem, když vše spalo?...